Jana

Jak jedna hra může změnit názor…

Asylum – larp odehrávající se v jednom dni za zdmi psychiatrické léčebny, kde si jeho účastníci mohli vyzkoušet, jaké to je být zavřený na místě, kde většinou nikdo skončit nechce. Hra, která je ozvěnou toho, co se zcela běžně děje v reálu, za mnohdy zamřížovanými okny, což záleží na tom, na jak vážném oddělení se zrovna nacházíte. Tak tento larp mám zrovna za sebou, odehrál se o víkendu 25.11. – 27.11. 2016 v Bedřichově a stejně tak mám za sebou i jinou zkušenost.

To ale hra nebyla, byl to pobyt na psychiatrii skutečné. Dva měsíce v mém životě, které se neodehrály úplně podle mých představ. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla na Asylum jet, vyzkoušet si to znovu a tentokrát nevážně.

A jaké to bylo? Jaký dojem to ve mně zanechalo? Změnilo to moje vnímání léčeben jako takových? Výmluvnou odpovědí na tyto otázky nechť jsou následující řádky, v nichž ve zkratce shrnuji, jak jsem tuto instituci vnímala před a po hře samotné.

Co jsem si o psychiatrických nemocnicích myslela před larpem, zápis z 22. listopadu 2016

Psychiatrie. Léčebna. Blázinec. Dá se tomu říkat všelijak. Jaké asociace to ve mně vzbuzuje? Nedobré. Velice nedobré. Vždycky, když o nich slyším, o těch blázincích, nedá mi to a vzpomenu si na svůj pobyt v jednom takovém ústavu.

Na událost, která zásadně definovala, to jak se celý můj následující život ubíral. Je to sice už sedm let a člověk by řekl, že je to dávno a že přece časem všechno přebolí. Jsem teď sice úplně jiný člověk, než kterým jsem byla tehdy, přece ale…

Jsou věci, na které se nezapomíná a rozhodně k nim patří, pokud se vám v osmnácti stane, že po prvním divokém létě, kdy už tedy máte tu občanku a můžete si zkusit užívat, tak jak to občas zkoušejí všichni puberťáci, protože do teď vám to rodiče nedovolili. Vždyť přece až v těch osmnácti si člověk může dělat, co chce nebo snad ne?

Nezapomenete, pokud pak skončíte v blázinci. Když se vám lidi kolem vás snaží pomoct – vyučující nebo i rodič, který s vámi už nějakou dobu nežije, ale přesto se na jeho názor přece dá brát zřetel, když se posuzuje, jak na tom zrovna jste, protože on přece musí vědět, jaké jeho dítko je a jak na tom je – kteří to sice myslí dobře, ale do hlavy vám nevidí a co všechno jste si doma a nejen tam užili, neví.

Neví, že byste potřebovali pomoc jinou než tu odbornou na bázi psychiatrické, trocha obyčejné lidské pozornosti občas stačí, a tak, když se vám pak rozhodnou pomoct tím nejlepším způsobem, který si dovedou v dané situaci představit a to vás rychlou nechat odvézt na psychiatrii, čímž vám akorát zkomplikují život na dlouho dopředu.

Neví, že v den, kdy jste se fyzicky zhroutili, byste spíš potřebovali týden prázdnin navíc, týden, kdy byste mohli načerpat síly, otřepat se a jít dál.

Místo toho se ocitnete v blázinci, v domnění, že jste někde na pohotovosti, jelikož vám přece ten poslední den ve škole nebylo dobře od žaludku. Kocovina, spánkový deficit, málo jídla a tekutin. To by sebou málem švihl každý.

Docela šok pak zjistit, že vás odvezli na psychiatrii, protože jste se přece zhroutili psychicky.

Jak se odtud co nejrychleji dostat? No přece být rebel! Nespolupracovat! Jelikož ale až takový rebel v reálu nejste, tak ale pod vlivem léků přece jen nakonec zapadnete do rutinního provozu takového ústavu. Váš život je už mimo hru. Zajímá vás ještě, že máte zrovna maturovat? Moc ne. Odříznutí od všech a od všeho, nadopovaní vším možným, je jednoduché se jen cpát čokoládou, protože tu vám tam nosí v hojné míře a rezignovat na vše.

A jelikož jste citlivý jedinec, je jednoduché se tu nechat rozložit. Po dvou měsících vás pak pustí, o dvacet kilo těžší, o jasnou mysl a vůli k dalšímu životu lehčí. S cedulkou schizofrenik. A prostě si žij dál, jako by se nic nestalo. Vždyť my jsme ti chtěli pomoct. Co víc bys chtěla.

Takže jaký je teď můj pohled na psychiatrické nemocnice? Toť otázka.  Do nedávna byl, utvrzen touto hospitalizací, vysoce negativní. Brala jsem to jako životní zkušenost, která mě dostala na dno. Z premiantky a slušné holky v trosku během dvou měsíců, snadno a rychle.

Poslední dobou ovšem nad různými věcmi víc přemýšlím a docházím k závěru, že jsem si svůj pobyt na psychiatrii, který trval asi nejdelší dva měsíce mého života, znepříjemnila hlavně sama.

Být rebel a dělat si z lékařů legraci se totiž na psychiatrii nemusí nutně vyplatit. Kdybych neodmítala od začátku jakoukoli léčbu a kontakt s lékaři, třeba bych tam byla bývala ty dva měsíce nakonec nemusela strávit.

K této myšlence jsem se ale musela propracovat, přijmout zodpovědnost za svoje vlastní chyby je někdy těžké, a tak bych možná ještě před měsícem zarytě tvrdila, že v podobných ústavech člověku nepomůžou, nacpou ho tam akorát prášky, které mu zamotají hlavu, podryjí mu osobnost a pak ho vypustí zpět do světa tam venku, aby se zapojil do běžného života, ve stavu, kdy toho tento člověk zdaleka není schopen.

Dnes už uznávám, že jsem si za to částečně mohla i sama, ale i přesto, když slyším to slovo – psychiatrie – nemám z toho dobrý pocit a rozhodně bych se ve skutečném blázinci už znovu octnout nechtěla.

Co si o psychiatrických nemocnicích myslím po larpu, zápis z 30. listopadu 2016

A přesně proto jsem jela na Asylum, abych se znovu ocitla v blázinci, ale už jen jako, jen ve hře.

Jak mě to poznamenalo? Změnilo to můj názor na psychiatrické nemocnice? Dalo by se to tak říct.

Celá hra byla rozhodně zábavnější než pobyt na skutečné psychiatrii. Jak padlo i na workshopech před larpem samotným, součástí hospitalizace v ústavu je spousta nudy. Během našeho jednoho dne v blázinci v Bedřichově jsme měli na programu tolik věcí, které by v reálu opravdu vystačily na týden minimálně, což jen zintenzivnilo celý zážitek ze hry.

Nicméně jako člověk, který byl na larpu poprvé mi dělalo problém se do hry zapojit aktivněji, vůbec to ale neubralo výslednému dojmu ze hry. Užila jsem si ji, jen jinak, distancovala jsem se do role pozorovatele událostí, vnímala lidi kolem s tím, že jsem svou postavu občas nechala projevit. Jen jinak, než jsem to v podobné situaci udělala já. Byla jsem rozumná pacientka. Sice to nijak neposunulo hru, od toho tam ale byli jiní a zkušenější, kteří se tímto směrem angažovali.

I když jsem se jako hráč snažila být v herním světě, přece jen v reálu jsem si takovou léčebnu zažila a v podvědomí to mám zakódované, ať se to snažím potlačit sebevíc a to ještě víc celý zážitek z Bedřichova umocnilo.

Celkově se dá říct, že Asylum podstatně upravilo to, jak teď vnímám psychiatrické nemocnice. Ze stavu, kdy bych ze sebe cokoli kladného na téma psychiatrie dolovala jen těžko, protože negativně zabarvený zážitek byl uložen příliš hluboko, do stavu, kdy jsem se přes to přenesla. Kdy si dovedu konečně říct, že to byla jen zkušenost, kterou jsem si v sobě nesla zadřenou s nápisem křivda. Od toho se teď cítím osvobozená.

Byla jsem taky aktérkou všech událostí, které mě na psychiatrii dovedly a bez té zkušenosti bych asi nikdy nebyla tam, kde jsem dnes. Za to bych měla být vděčná. Neustále si na hrudi hýčkat takovou bolístku člověku k ničemu není a je dobré si to uvědomit.  Když kolem sebe vidíte lidi, kteří mají vlastně kolikrát za sebou ještě složitější a smutnější příběhy, dochází vám, jak dětinsky jste se vlastně celou tu dobu chovali.

Vždyť i ti doktoři jsou taky jen lidi, všichni se svým vlastním příběhem, který je dovedl tam, kde jsou teď. Stejně tak pacienti, kteří se v těchto zařízeních nacházejí, všichni jsme jen lidé a každý člověk občas chybuje, aneb jak praví přísloví – errare humanum est. Důležité pak je si z toho vzít ponaučení pro příště, každá zkušenost nás někam posouvá a je jen na nás, co si z které situace odneseme.

 

Závěrečný verdikt

Jak to tedy shrnout v kostce? Pokud by snad moje úvahy výše rozvedené byly příliš chaotické, jak to říct stručně?

Už sám název tohoto článku napovídá, že larp moje vnímání psychiatrických léčeben změnil a to dost radikálně. Ovlivněna vlastní hospitalizací jsem si stigmatizovala ústav samotný jako místo, kde vám prostě nepomůžou a spíš vám ještě uškodí. Nic ale není černobílé. Všechno je jen o konkrétních lidech.

Asylum přenastavilo optiku, skrz kterou teď vzpomínám na svůj pobyt v léčebně, a i když jsem se hry původně nechtěla zúčastnit s tímto záměrem, výsledkem je takřka terapeutická zkušenost. Zkušenost, která splnila funkci zábavnou, byla to přece hra, na druhou stranu mi ale pomohla upravit si mínění o problematice, o čemž bych před larpem neřekla, že je to vůbec možné. Ne v mém případě. Teď uznávám, že možné je opravdu všechno.

 

Vypracoval/a: Jana Mrkvicová

Napsat komentář

Jméno *
Email *
Webová stránka

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.